VÁCLAV NECKÁŘ

[OHNOTHIMAGEN]

Václav Neckář dnes slaví pětasedmdesátiny.

Původně jsem k němu přistupoval jako k jedovatému býlí, znaje pouze Lékořici a Ze soboty na neděli. Prostě jsem ho ignoroval.
Manželka mě pak navedla na Tomu, kdo nás má rád a Planetárium, což i po letech považuju za jedny z nejlepších tuzemských dlouhohrajících desek 70. let. Stejně tak jsou kvalitní i Příběhy z roku 1982 (Písně a Balady už trochu méně). Prostě to, na čem se podepsal i Ota Petřina.

Doma máme Neckáře kompletního, takže můžu říct, že nakonec neodsuzuju ani jeho rozjuchané a rozskákané nahrávky z 60. let.
Mají svou kvalitu a byť mi příležitostně vstanou vlasy na hlavě (třeba u Hallo, Mademoiselle, nebo bytostně nesnáším Perlu ze Světské slávy), příjemně se to poslouchá.
Věci s Orchestrem Golden Kids jsou vynikající - viz kompilace Motejl Modrejl (ta původní, co ji ještě připravoval Karel Knechtl).

Singly v 70s, to je občas dost příšerné. Samozřejmě jsou výjimky: Chci tě líbat, Křižovatky, Náruč krás, Kosmické děti, Kdo vchází do tvých snů (má lásko) a podobně.

80s už jdou trochu mimo mě. Tam už jen vyzobávám... pár věcí z Podej mi ruku, Příběhy (jak jsem uváděl), něco i z Písní a z Komanda.

A i ty Dobrý časy jsou dobrý. (Zajímavé je, že na té desce mi ten největší hit přijde v porovnání se zbytkem tracklistu nejslabší.)


Neckáře hodnotím hudebně, občanskou (ne)poslušnost neřeším, ačkoli je mi sympatické, že Neckář pomohl své kolegyni Martě Kubišové tím, že v její prospěch svědčil v roce 1970 u soudu a pak pravidelně s příkořím, jakého se Martě dostalo, prudil u věrchušky.

[Vicino]

Neckáře mám celkem rád. Pokládám jej za dobrého zpěváka většinou dobrých (a občas i méně dobrých) skladeb. Kvůli žádné jeho skladbě rádio nevypínám, což se u velkého množství tuzemských minulých i současných zpěváků říct nedá. Bohužel rádia omílají pořád dokola asi dvacet jeho písniček, třeba z toho vysoce ceněného Planetária jsem neslyšel nikdy nic. Sakra, budu si ho muset někdy pořádně celé poslechnout, tady cítím svůj dluh. Nebyl špatný ani jako herec, vždyť se spolupodílel na oscarovském filmu Ostře sledované vlaky. To, jak se po mrtvici vrátil ke zpěvu, je asi malý zázrak. Údajně mu všechny písničky zcela vygumovala z hlavy a musel se je naučit znovu, to je dost strašná představa. Hodně se o jeho comeback zasloužil bratr Jan, který je mi tím velmi sympatický.
Ta adorovaná Půlnoční mě nikdy moc nebavila, to, že ji musím slyšet každé Vánoce (a spolu s ní to, že sliby se maj plnit, ach bože, už brzo zase), ji u mě definitivně dorazilo. Naproti tomu, když jsem před čtyřmi lety v autě uslyšel píseň Andělé strážní, naprosto mi vzalo dech, jak se mi líbila. A líbit se mi nepřestala.

[j.babel]

Mě trochu překvapilo, že se tu Neckář objevil, na druhou stranu mě to docela potěšilo.
Asi se v hodnocení plusmínus shodneme. Planetárium se mi líbí hodně, a dá se říct, s přibývajícími lety pořád víc. Ty věci ze 60. let beru, i s tou rozjuchaností, u Neckáře tak nějak patřila k věci (včetně rozjuchanosti pohybové). S nástupem 70. a 80. let se dostavila spousta balastu, ale to neplatí jen pro Neckáře, hudba se celkově dost proměnila. A tam aby jeden opravdu lupou hledal.
Dobré je album My to spolu táhnem dál - mně se líbila a dodnes líbí otvírací Jsem klaun, svým způsobem je zajímavý elektronický kousek Jsem jen němý stroj, Se svou Mášou ještě možná. Rozjuchanost osmdesátek v Je ráno, Anno je už jiná, než byla v šedesátých - ta mi byla mnohem bližší. Titulní věc myslím vyhrála Děčínskou kotvu nebo něco takového.
Tu Půlnoční jsem schopen přijmout. Možná, až ji pár let neuslyším, na ni budu koukat ještě o něco líp. Mám kliku, že čas strávený poslechem jakéhokoliv rádia se u mě poslední léta limitně blíží nule. Problém mám s albem jako celkem - ani po několika pokusech mě nijak neoslovilo. Takže tady se asi budeme dost lišit, ale to je myslím v pořádku. Názorů a vkusů nechť jsme různých.
K těm, co tu Vašek jmenoval, bych přidal ještě platňu Mýdlový princ - otázka je, jestli ji počítat mezi výběry, nebo mezi řadovky. Je tam pár velmi pěkných věcí, a škoda přeškoda, že takové Křižovatky jsou už dnes asi zapomenuté.
Naštval (slabé slovo) mě před pár lety článek v listu ANOfertu o tom, jak desetiletý Neckář psal cosi Zápotockému. Bylo to podlé i ubohé zároveň. Navíc v tom článku byla i jistá logická chyba, ale to už je vedlejší. Ocituji teď s dovolením sám sebe: "Václav Neckář dnes rozhodně svůj dopis nemusí brát nijak vážně. Byl jen jednou z mnoha dětských obětí režimu, neboť s vymýváním mozků bylo vždy třeba začínat co nejdřív. Způsobem, kterým se Neckář v roce 1970 postavil za Martu Kubišovou, tento dopis nakonec tisíckrát vynahradil." Sama Kubišová kdesi vyprávěla o tom, jak za ni Neckář v podstatě stávkoval. To je pro mě podstatnější než fakt, jestli měl nebo neměl "rudou knížku". Jsou situace, kdy i podobného mimikry je třeba.

[timothy]

Já mám od něj nejradši Atlantidu ´99 a Pod komandem lásky, obě desky z pozdních 80. let. Planetárium je taky dobré, ale až 3. v pořadí. Ještě bych zmínil cover verzi od Pink Floyd Zeď a výše zmíněné Křižovatky a ještě hard rockové Náruč krás, co vyšlo o pár let později, tuším, že v roce 1974.

[OHNOTHIMAGEN]

No, upřímně, Atlantida '99 je podle mě to nejhorší, co Neckář vydal.
(Nepočítám kompilace Můj brácha má prima bráchu a Dr. Dam Di Dam a jeho Bacily, to jsou zhůvěřilé věci).
Zeď je strašlivá - jak to říct slušně - údovina.

[Beaver]

A mně se z post 60. let líbí jen písnička Pár dnů prázdnin, leč spíše kvůli aranžmá a té sólovce než kvůli Vaškově zpěvu.

[Park]

Já objevil Neckáře jinak než ostatní - tedy ne z nějaké rozhlasové nahrávky nebo desky, singlu. Já se k němu dostal přes film. Kdysi jsem měl internetový spor o jeden film, který údajně měl být z části točený v r.1968 u nás,ale kvůli srpnovým událostem nemohl být u nás dokončen. Žádný odkaz jsem na netu ani v knihovně ve filmových magazínech jsem nenašel pro toto tvrzení oporu, ale našel jsem že se jednalo o jiný film a to film s Neckářem Kolonie Lanfieri. Mě se líbí jeho album Planetárium, byť asi kvůli formátu 2LP působí poněkud roztříštěně. Nejvíc se mi na něm líbí Kolíne Kolíne, kterou natočil již v r. 1946 (kdy tu vládl Beneš). Já toto album mám ve formátu 2CD+bonusové DVD kde je zachycen celý TV speciál Planetárium. Pak se mi líbí i ta Atlantida 99, nevím proč by byla neúspěšná. Autorsky se na ní uplatnily ti nejpovolanější Rytíř a Horáček. 2 obrazy, které album zdobí jsou od našeho nejlepšího malíře T. Pištěka. Když jsem pracoval v minulém zaměstnání s některými staršími ročníky, tak si na Atlantidu ihned vzpomněli a s nostalgií ji prohlašují za jedno z nejlepších alb. Mě tak fascinovalo, že jsem se o záhadný ztracený kontinent Atlantida začal hlouběji zajímat. Jak v případě Planetária tak Atlantida (titulní song vyšel již na Planetáriu) měla mít svůj tématický TV speciál, který se nakonec neuskutečnil. Hned první song Cesty tam a cesty zpátky zápasí- je jakési fyzikální napětí probíhajících procesů. Nejlepší song (možná nejlepší song jeho kariéry) Úředník vítězí je právě z tohoto alba. Tak přesvědčivý ,, vyplňte formulář v patnácti kopiích však už vás přejde smích, od pólu k Zambezi úředník vítězí", že Neckářovo klipové DVD Nejsem gladiátor jsem ihned pořídil, protože onen klip Úředník vítězí je právě na onom DVD (jako jeden z posledních jeho klipů). Jeho další album Pod komandem lásky vyšlo v r. 1989 a v bookletu je zmínka o tom, že svého času bylo považováno za jeho nejlepší album - samý heavy metal (takže žádná Lékořice). Jeden song je vtipný začíná promluvou muže a ženy :,, hele Neckář" ,, prosím tě kde?" a následný zvuk automobilové bouračky (song Zase a zas a zase). Album bylo vysoce oceněno a přineslo důkaz, že Neckář není zpěvák jednoho žánru. CD obsahuje bonusovou skladbu Lásko ztracená, ze singlové verze, mírně odlišné od verze na albu. Dále v jeho diskografii si pamatuji na jeho cover Oči koní. A když jsem viděl černobílý klip Svatovítský chrám, plný trapných tanečníků v gala, šel jsem pro 2CD 40 hitů , abych tu píseň měl i ve zvukovém formátu.

[OHNOTHIMAGEN]

Kolonie Lanfieri se ovšem točila v SSSR. Pokud si dobře pamatuju z Neckářova životopisu, tak po okupaci začal stávkovat a odmítl natáčet. Basu s ním držel kolega Juozas Budraitis, původem z Litvy, který Neckářovi řekl: "Tak už je tam máte taky."

Nevím, jestli nejpovolanějším textařem pro Neckáře je Michal Horáček. (Rytíř ano, i když to nejlepší už měl dávno za sebou.)
Nevím, jestli nejlepší je Pištěk. Možná podle tvého názoru. Ostatně jinak nevím, jak by se to mělo hodnotit.
Úředník vítězí je dle mě naprosto nevtipná a především lacině sloganová píseň.
Jestli důkaz, že Neckář není zpěvák jednoho žánru, přineslo až Pod komandem lásky z konce 80. let, tak to je dost smutné. Myslím, že svou hudební všestrannost ukázal už v 60. a 70. letech.

Co se klipu Svatovítský chrám týče, přijde mi trapné tvé hodnocení.
1) je to výsek z Rudolfa (čili role) a 2) si uvědom, z jaké je to doby (čili v džínách by tě nepustili možná ani do tramvaje). Chtělo by to aspoň malý exkurz do historie.

[Beaver]

Ono to ve druhé polovině 60. let u nás nebylo zas tak špatné, ten závan svobodného vzduchu byl sakra znát. V Riflích z Tuzexu chodil kdekdo a nejen do tramvaje. A když už se v nich nikam nemohlo, měli jsme k dispozici perfektně padnoucí kalhoty do zvonu a saka anglického střihu se dvěma rozparky. Případně jsme si oděvy upravovali dle tehdejších módních trendů s nápaditými (a nápadnými) střihy a prvky, vycházejícími z dávné minulosti. Móda, prezentovaná The Beatles, pronikla i k nám, i když s pár letým zpožděním, osobně (a k nelibosti mého otce) jsem si v 67. roce k džínám obouval polobotky na vysokém podpatku a tzv. "grifny" - beatle boots, které zde v Liberci šil obuvník, kterému říkali Slepoun a později jsem si nechal ušít další pár na míru v obuvnictví na Sokoláku naproti kostelu. Však on je Neckář nosil také, aby trochu eliminoval svůj malý vzrůst, ale i proto, že tato móda byla nesmírně slušivá a elegantní. Změny a to rasantní ovšem nastaly po příchodu Rusáků. Mnoha věcem se ale již zabránit nedalo, mladí lidé se jen tak nevzdávali.

[OHNOTHIMAGEN]

Nic to nemění na tom, že klip k Svatovítskému chrámu odpovídá době, textu písně. Prostě mi to nepřijde trapné.
A co se nosilo v šedesátých letech i u nás, nevypadá špatně. Na tu dobu fakt ne.

[OHNOTHIMAGEN]

Dnes je mu osmdesát.

Supraphon oslavuje tuto Neckářovu věkovitost dalším z mnoha výběrů, k němuž je na konci přilepen nový singl s názvem Snílek.
Ta píseň mi přijde bezradná, tuctová, textově a hudebně a pěvecky naprosto vyprahlá (opět jde o spojení se Švejdíkem), a bohužel jen stvrzuje pocit, který se mi při sledování či poslechu nyní již opravdu nemocného a starého Václava Neckáře vkrádá na mysl čím dál častěji a silněji: je z něj bezduchá neživá loutka v rukách cirkusáka - vlastního bratra. Nechce se mi říct přímo nesvéprávná, ale mám nepříjemný pocit, že to k tomu směřuje.

[Vicino]

Chtěl jsem k tématu něco dodat, ale tys vlastně řekl vše. Klip ke Snílkovi mi silně připomíná devět let starý klip k písni Andělé strážní, ale tehdy byl Neckář ve výrazně lepší kondici a Andělé jsou výrazně lepší písnička. Tady jak mu brácha předříkává u mikrofonu, to je smutná podívaná. Ach jo, Vašek v podstatě přežil vlastní smrt, je obdivuhodné jak to zvládnul, jeho zářez v československé hudbě i filmu je neoddiskutovatelný, ale při sledování současné produkce pociťuji především lítost.

[OHNOTHIMAGEN]

při sledování současné produkce pociťuji především lítost.

Přesně. Jenže považovat to jako dobré jen z lítosti a soucitu je smutné a trapné.
(Bohužel něco podobného mám u dvou posledních alb Vladimíra Mišíka. Všichni jásají, jak je to skvělé. Není. Jen jako by si všichni ulevili, že se starý nemocný pán ještě k něčemu vybičoval. Ale to z nahrávek tu plytkost, ukňouranost a bolestínskost nesmaže.)