All things must pass

[OHNOTHIMAGEN]

A zde je ochutnávka v podobě elektrické verze Run of the Mill.

https://www.youtube.com/watch?v=oei34s1W95c

Nelíbí se mi ani klip, ani tohle řinčivé podání, které úplně utlouklo text.

[OHNOTHIMAGEN]

Z edice k 50. výročí si zatím pouštím jen outtakes. Do alba v mixu z roku 2020 se mi moc nechce.
Leckteré záznamy ze sessions jsou třeba na 5CD bootlegu Art of Dying.

Čekal jsem třeba konečně zvukově bezvadné vydání Gopala Krishna, tak jak píseň známe z pirátů, ale je zde jiná verze.
Aspoň že Dehra Dun...
Dobrý je akustický demáč k Woman Don't You Cry for Me, zajímavá (tím neříkám, že dobrá) je uřvaná podoba I Dig Love.
Isn't It a Pity (take 27) je ovšem výborná. Georgeův hlas je natolik výrazný, že by jeden pomalu řekl, že je slyšet, jak dýchá do mikrofonu.

Trochu zvláštní je zařazení Svatebních zvonů, co mou starou partu rozbíjejí. Pokud je někde zmiňován rozpad Beatles a tato píseň je citována, uváděl tuto píseň jako typ "na rozchodnou" Paul. A tady ji s gustem předvádí George.

Studijně je to celé zajímavé a nesporně potřebné, nicméně se nemůžu ubránit pocitu jakési - je strašné to říct - nudy a řekněme až nepřekvapení. Nejvíc mi "překážejí" party bicích, protože znějí pořád stejně. Takový My Sweet Lord je s nimi vyloženě zabržděný, demo I Live for You uspávající, již zmíněný Gopala Krishna rovněž.

Obecně kacířsky řeknu, že regulérní verze vydané na All Things Must Pass v listopadu 1970 byly těmi nejlepšími, které George mohl pustit ven.

[verjan2]

Nový mix strhal dokonce Bob Whitlock, který na původní nahrávce hraje klávesy.

https://m.youtube.com/watch?v=soM5B6q39Ls

[OHNOTHIMAGEN]

Dnes jsem se odhodlal.
(Na ten verjanův odkaz jsem nekoukal, takže nevím, co se Whitlockovi nelíbilo.)

Že Spector All Things Must Pass "přeprodukoval", to mi přišlo vždycky spíš k užitku. Zpěv totiž zněl jak z nějaké jiné dimenze, i v nástrojích byl reverb. Jenže to tomu dodávalo, ať si na to George po letech nadával, jak chtěl, právě ten neopakovatelný šmak a kosmický zvuk.
Teď je to "čistší", Georgeův zpěv je vytažen co nejvíc dopředu, a zbaven efektů zní velice tence, jako by snad k mohutnému hudebnímu podkladu ani nepatřil. Dost je vytažená i basa.
Divně zní My Sweet Lord (slide kytara neklouže, ale tupě kníká), dost mě zklamala třeba Let It Down (co Hicksovi vadilo na výrazném klavíru?). V Run of the Mill byly dechy krásně táhlé, teď mi přijdou, jako kdyby se bály se přidat. O nedomrle znějících bicích ani nemluvě. A zpěv - má to vypadat, že George zpívá duet sám se sebou?
Awaiting on You All je teď jak nějaká pouťová atrakce...

Dál už popisovat nebudu, ať si každý udělá obrázek sám.
U mě tedy opět zklamání.

[Park]

Zpočátku jsem si říkal proč bych si měl pořizovat již počtvrté toto album na CD (1987,2001,2014,2021-víc,víc). Na nový mix jsem zvědavý nebyl, ale bonusové třetí CD mě nakonec přesvědčilo a album ve formátu 3CD mi již dorazilo a již jsem si ho poslechl. V krabičce kromě 3 CD je i plakát a 20 stránkový booklet s poznámky Dhaniho, v bookletu zaujmou fotky ze studia, kde vedle George je Ringo, Phil Spector, Billy Preston, Pete Drake, Klaus Voormann a další. Bonusové CD se mi líbí, jak ty původní takes vydaných písní, tak 4 nevydané písně. Trochu zamrzí vynechání bonusů,které tam sám George dal z edice 2001. Zajímavost- 3.CD je v obálce s nápisem Apple Jam (jehož obsah je samozřejmě na 2.CD).

[DeaconJohn]

Remixy obecně beru jako alternativní verze legendárních alb, nemají soutěžit s originálem. Je to otázka vkusu, zvukové estetiky, zvyku, názoru, přes co se hudba poslouchá atd. Duch doby je nejlépe zachycen na LP, protože má mix i mastering odpovídající tomuto formátu. Je původní, originální, nese i otisk doby vzniku, což většinou znamená, že je zkrátka jemnější. Chápu, že hlavně pamětníci nejsou z nových vydání nadšení, zní zkrátka jinak, nejsou však automaticky lepší/horší. Navíc bych nepodceňoval sílu zvyku, taky s tím mám problém a vím to. Já sám poslouchám nejradši desky, případně HD flac, paradoxně však moc rád vzpomínám (a stále si občas pouštím!) i kazety, ačkoliv je to opak hi-fi přístupu.
Jak poslední Seržant, tak White Double i All Things Must Pass se mi zdají zvukově dobré (ve všech případech hodnotím vždy flac, ne vinyl). Originálům ostudu nedělají, písně poznávám a jejich hlavní znaky jsou zachovány. Celkově jsou více nakopnuté, hlavně z hlediska rytmiky, a to mi vyhovuje. Stará hudba zní hned současněji a „cool“, což ale není pro každého.

Nový remix ATMP to zatím schytává ze všech stran. Fanoušci většinou chválí bonusy a hezky udělaný obal, nikdo však zatím vyloženě nepochválil Hicksův pokus o přestavbu zvukové zdi. Nejvíc v uchu mám verzi z roku 2001, za mě ji však překonal mastering z roku 2014 - zní mi přirozeněji a více dynamicky. Nový remix odkrývá spoustu neslyšených stop a detailů, což zákonitě způsobilo to, že se občas přikrylo něco zásadního. Opět vítám celkově výraznější baskytaru, protože Klausovy linky jsou vynikající a nenapadá mě případ, kdy by píseň nějak narušovaly. Rozdílné mixy kytar, dechů, vokálů apod. jsou občas rozpačité, záleží na konkrétním případu. My Sweet Lord, Wah Wah nebo Awaiting On You All díky tomu postrádají hloubku, chybí více světla a stínů, vše je najednou „vpředu“. Největší problém je hojné používání limiterů a jakým způsobem se pracuje s kompresí. Mám pocit, že hlavně tohle Hicks ne vždycky zvládnul a možná se až příliš snažil znít současně. I proto mi nepřijde ani vhodné lisovat tuhle verzi na vinyl, protože je to z podstaty záležitost digitálního věku. To ale není samo o sobě špatně. Naopak se mi překvapivě líbí poslouchat tohle důvěrné známé album novýma ušima a slyšet různé skryté vrstvy. Dokonce se najdou remixy, který mi esteticky lahodí ještě víc než originál. Kupříkladu titulní song a Run Of The Mill mají lehce upozaděné smyčce, zesílenou rytmiku a Georgův vokál. A věřte nebo ne, měl jsem z nich i po letech husí kůži a opětovně jsem se do nich zamiloval právě z těchto důvodů. Ballad Of Sir Frankie Crisp, I’d Have You Anytime nebo Hear Me Lord se také povedly, mají větší razanci a vnímám větší prostorovost. Nejde si však nevšimnout, že především akustické kytary mají trochu tupější zvuk, už tolik nehladí a nezvoní. Georgův vokál se vznáší nad hudbou a celé kolekci dominuje. Ostatně, tak to prý kdysi chtěl i Spector. Po většinu času si to užívám, často se mi však zasteskne po reverbu a oné majestátní atmosféře, která tu přece jen chybí a mám ji s ATMP neoddělitelně spjatou.

Harrisonův studiový vrchol zbožňuji, o to víc jsem kritický ke každé nové verzi. Zvukově se mi však vždycky více líbila následující Living In Material World, ke které se vracím o něco častěji možná i z tohoto důvodu. Originál ATMP nelze překonat, přičemž ten „můj originál“ vyšel v boxsetu Apple Years. Na remixy jsem se ale těšil už roky a baví mě zpětně dekonstruovat, z čeho jsou jednotlivé písně poskládány. Tady objektivně slyšíte víc, jen vás to někdy může rušit. Právě v tom asi tkví jedinečnost „zahalleného“ původního vydání – je to tak trochu tajemství, a když jej odkryjete, jeho kouzlo zmizí.

[timothy]

Video k My Sweet Lord:
Rosanna Arquette
Mark Hamill
Ringo Starr
Joe Walsh
Dhani Harrison
Olivia Harrisonová
Jeff Lynne

https://www.youtube.com/watch?v=04v-SdKeEpE&t=16s