DONOVAN

[OHNOTHIMAGEN]

O Donovanovi se říkávalo nebo možná pořád ještě říká, papouškuje a opisuje, že je to britský Bob Dylan. Porovnání je to podle mě víc než povrchní. Oba sice ovlivnil Woody Guthrie a oba si byli řekněme i trochu podobní výzorově, ale Donovan byl oproti extrémně dospělému Dylanovi (který je ostatně o pět let starší) vždycky s dětským, nevinnějším, trochu idealizovaným pohledem na svět.

Na prvním albu teprve šlapal vodu, ovšem druhé Fairytale už je mistrovské dílo. S nádhernými melodiemi, výbornou hrou na kytaru, citlivým zpěvem nemá jediné hluché místo. Nemůžu nezmínit písničku Sunny Goodge Street, to je ryzí Donovan v kostce, a kdyby chtěl někdo něco od Donovana slyšet, pustím mu právě tohle.

Později začal experimentovat s exotičtějším zvukem, v čemž mu vydatně pomáhal aranžér John Cameron, producent Mickie Most a také dva téměř stálí hudebníci (flétnista Harold McNair a bubeník Tony Carr), a s jejich přispěním znějí Donovanovy desky z druhé poloviny 60. let velmi, velmi neotřele. V kombinaci se zasněným zpěvem s vibratem potom navozují přímo intimní atmosféru.

Sunshine Superman a Mellow Yellow jsou výborné, ovšem všechno s převahou válcuje Gift, dvoudesková nádhera, která má své místo na piedestalu těch nejúžasnějších alb. V roce 1967 vůbec vznikly nezapomenutelné nahrávky.
Po rovněž skvělém a čím dál víc Indií, Marokem a dalšími krajinami hodně ovlivněném The Hurdy Gurdy Man ale jako by Donovanovi začal padat řemen; Barabajagal obsahuje vedle čtyř překrásných skladeb i průměrné věci, a desky ze 70. let už mi až na pár ojedinělých zajiskření přišly jako extrémně rychlý sešup do zapomnění. Mám samozřejmě všechna alba, i ta z 80. let, ale některá jsem si s bídou poslechl jednou.

Sutras z roku 1996 jsou ovšem návratem do formy, a podobně jako desky u American Recordings pomohly Johnnymu Cashovi, tak je to i Donovanův případ. Jenže na rozdíl od Cashe je to případ první a poslední. Donovan zde sice nashromáždil opravdu skvělý materiál a dokonale a zajímavě jej s přizvanými hudebníky podal, ale bohužel, pro další alba mu opět došly nápady. Beat Cafe už je velmi matné, stejně jako Ritual Groove a Shadows of Blue.

Donovan stále koncertuje, většinou jen s akustickou kytarou a harmonikou. Živě jsem ho zažil na festivalu Slunce ve Strážnici 11.7.2002, kdy až na jedinou novou píseň (uvedl, že je to novinka, takže o názvu jsme se mohli dlouhou dobu jen dohadovat – až po vydání Ritual Groove o sedm let později se ukázalo, že se to jmenuje Refugee of Love) hrál samé letité skladby. Z koncertu existuje bootleg z mixpultu (opomíjí, žel, Sunny Goodge Street).

Donovan měl samozřejmě největší sílu v 60. letech, každému bez uzardění nebo výčitek svědomí doporučím alba od Fairytale po The Hurdy Gurdy Man a samozřejmě na LP nezahrnuté singlové nahrávky Turquoise, Hey Gyp, Poor Cow, Laléna, Teen Angel, Aye My Love nebo kouzelný duet s Lulu What a Beautiful Creature You Are. Taktéž pětiminutová předělávka Catch the Wind z roku 1968 nemá chybu.
Jeho pozdější diskografie je vyjma Sutras pro mě – říkám to nerad – nezajímavá a svým způsobem i úplně zbytečná.

Kdyby sem ale ještě někdy dorazil (ideální by byl třeba Valašský špalíček), neváhal bych se naň jet znovu podívat. Pořád z něj vyřazuje klid, mír a vskutku buddhistický přístup k životu.