Buddyho mám z raných rock'n'rollerů vedle Chucka Berryho nejradši.
Oproti Chuckovi byl trochu měkčí, melodičtější, dalo by se říct - v dobrém slova smyslu - učesanější. Vypadal i mnohem normálněji, přímo konvenčněji než další hvězdy té doby - nebyl to žádný uvřískaný skřet Little Richard, vznětlivý divous Jerry Lee Lewis, jak starej fotr vyhlížející Bill Haley nebo neomalenej kocour Elvis. Možná tomu pomáhaly i ty brýle, byl v nich trochu nevinnější. O to víc po něm asi holky jely.

Písničky měl ovšem vymakané až do mrtě, a to ať šlo o převzatý materiál, nebo o původní věci, které skládal buď s producentem Normanem Pettym, nebo i s ostatními členy svých Crickets. Mají krásně čitelnou kytaru, dost slušné bicí a především skvělý zajíkavý (skoro až škytavkový) Buddyho zpěv.
Dost materiálu, který vycházel v 60. letech, má dotočené nástroje (např. v podání skupiny The Fireballs z let 1962-1963). Crying, Waiting, Hoping předělali Beatles právě podle těchto doupravených verzí.
(Přitom jen demosnímky s kytarou, které Buddy nahrál v prosinci 1958 a ještě v lednu 1959, znějí moc pěkně, stejně jako třeba písnička My Two Timin' Woman, kterou nazpíval, když mu bylo třináct let.)
Každopádně Maybe Baby, Words of Love, Love Me, Midnight Shift, I'm Gonna Love You Too, It's So Easy, Think It Over, Rave On, Oh Boy, That'll Be the Day, Peggy Sue, Listen to Me, Changing All Those Changes a mnou milované Everyday a Heartbeat, to je prostě něco extra.
Buddyho vliv je nepopiratelný.