Chaos And Creation In The Back Yard

[mliko]

Jak jste jistě stačili zaznamenat, Paul vydal 12.9. 2005 novou desku pod názvem "Chaos & Creation In The Back Yard" na níž se objevil i jeho nový singl "Fine Line". Deska má podle recenzentů podobný feeling, a opravdu je tomu tak, jako pozdější skladby The Beatles a ranné skladby Paulovy sólové tvorby (především tím, že na většinu nástrojů hraje Paul sám).

Osobně mi deska připadá skvělá, nebudu Vám lhát, doslova ji žeru. Každej song je něčím jedinečnej a stojí za to si album poslechnout od začátku až do konce. Jedinou výtkou z mé strany je, že je tady mnoho pomalejších písníček - vyslovenou vypalovačku tady nenajdete. Mezi rychlejší písně patří Fine Line a Promise to You Girl, které alespoň mě dokážou pořádně rozparádit.

Za "nejzvláštnější" skladbu považuju Certain Softness, na kterou bych Paula rozhodně netypnul, ale je z jednou z lepších skladeb. Dále tu jsou pohodoka Friends To Go a baladička Jenny Wren, kterou Paul označil jako "dceru Blackbird". Za nejlepší skladby považuju:

Riding To Vanity Fair - má dost zvláštní nádech, vždycky mě dostane do stejně zvláštní nálady
Fine Line, Promise To Your Girl
This Never Happened Before - tady je alespoň podle mě dost patrná vazba na The Beatles (Abbey Road) v úvodních akordech. Silně mi připominá You Never Give Me Your Money.

A konečně Anyway - asi moje nejoblíbenější. Myslím si, že je to nejlíp zazpívaná píseň na tomhle albu, pokud pominu mohutné echo v okamžiku kdy se Paul snaží vyzpívat vysoko "ahhh" - vážně to echo mohlo být menší a né tak hluboký. Zároveň je tady další vazba na album Abbey Road, konkrétně na píseň The End , kde je slavný Paulův verš "the love you take is equal to the love you make" a na ten Paul navazuje v této písničce veršem "if our love is strong enough, it may never end" - pěkný... Další zvláštností tohodle songu je, že obsahuje skrytou píseň I've Only Got Two Hands, což vidím jako odkaz na A Day In The Life, kde na konci je známé a též skryté breptání "Couldn't really be any other". Jinak je to velmi zvláštní skladbička, sám jsem nepoznal na co se tam všechno hraje - připadá mi to tak trochu jako zvuková koláž.

To je teda můj názor alespoň co se týče celkovýho dojmu. Třeba se někdy příště dostanu k textům.

[dr. Halíř]

tak jsem si konečně včera tuhle desku pořídil. protože jsem na tohle album slyšel a čet jenom samou chválu, byl jsem hodně zvědavej a těšil se. o to větší bylo moje zklamání. tahle deska mě ani na druhej poslech nijak zvlášť neuchvátila. není to vyloženě špatný album, ale rozhodně ho neřadim mezi Paulovy nejlepší. např. Flaming Pie se mi líbí o dost víc. dokonce se mi zdálo, že Paul na svý nový desce chvílema nestačí s hlasem. toť můj soukromý fanouškovský názor...

[luke_bunda]

No já z ní tedy zatim taky nejsem nadšenej. Líbí se mi první písnička Fine Line, ale ten zbytek je divnej. Ale dám tomu ještě šanci.

[jones]

Taky se mi moc líbí

[Michal]

První poslech nic moc, ale postupem času se mi to začalo líbit. Hodně líbit. Většina pomalých věcí mi nevadí, naopak. Teď mi třeba zní v uších English Tea Krásné jsou trojka (Jenny Wren) a pětka (Friends to Go), můžu i Follow me. A dvanáctku...

[Návštěvník]

Velmi propracovaná a procítěná deska. Nejvíc se mi líbí balada Jenny Wren. Osobně bych tuto desku srovnal s Flaming pie. Určitě je to McCartnyho nadprůměrné album.

[Igo]

Je to asi najpremakanejsie album, ake Macca vydal. A iste je, ze za mnohe mozno vdacit tomu cucacikovi Godrichovi. Fakt talentovany chalan.
Az take dobre, ako Flaming Pie neni, ale patri k najlepsim.

dr. Halir: Ak si to pustas ako podmaz k umyvaniu riadu, tak sa necuduj, ze sa ti to nelubi. Treba si k tomu v klude sadnut, zavriet oci a POCUVAT. To nie je len tak nejaky blby popik.
Mimochodom, furt McCartneymu vycitate, ze je moc sladky, a ked konecne spravi album, ktory ma od sladkeho hodne daleko, tak to "neni Flaming Pie".

Co sa Michala Tucneho tyka, "nezlobim" sa, ale myslim, ze si trochu vedla. Toho Tucneho som sice nepocul, ale platne, na ktorych sa bilancuje, luci so zivotom a obracia k bohu su skor George Harrison - Brainwashed a Johny Cash - American IV. (mimochodom, jedna lepsia ako druha...)

[dr. Halíř]

Igo: nemusíš mi radit, jak a kdy si mám pouštět hudbu. mimochodem k mytí nádobí si pouštim cokoliv. Chaos jsem si poprvé pustil právě do těch sluchátek a POSLOUCHAL JSEM (když jsem zavřel oči, chtělo se mi spát). žádnej ohromující zážitek se nedostavil.

[mliko]

Tohle album má "problém" v tom, že je dost náročný na poslouchače, což je v týhle době "umělecká sebevražda", jak to někdo označil v jedný recenzi. Rozhodně to není na jeden poslech, chce se do toho prostě dostat, pochopit, prožít... Až teprve potom člověk pozná jaký hudební klenoty to skrývá. Já si asi až po více jak 10. poslechu začal všímat takovejch zprvu nenápadnejch detailů, který mi teď dokážou pohladit nejen moje uši, ale i duši.

A samozřejmě nelze zapomenout na všechny ty texty. Podle mého názoru se v nich Paul mistrovsky vyznamenal. Nebo ne? Btw. Michal Tučný, nikdy jsem neposlouchal, tak nemůžu porovnat.

[Návštěvník]

Z tohodle alba mám rozporupný pocity. Hl. je hodně smutný. Chtělo by to zase nějakou Beatles antologii, aby Paul znova přičuchnul k 60. létům. Viz Flaming pie. (pokud něco píšu špatně, tak mě prosím omluvte). To byla pecka! Nevím, z čeho je tak rozladěnej. Škoda, že to na tomhle albu nerozbalil jako to dělá na konzertech. Ale jinak je tohle album hodně zajímaví. Málokomu ovšem asi přiroste k srcdi hned při prvním poslechu.
Pepa

[novoda]

Paulovi při nahrávání jeho posledního alba pomáhal George.Paul říkal že cítil jeho přítomnost jako ducha.Složil mu třeba Friends To Go.

[Pollack]

Mě připadá album lepší než Driving Rain, ale na Flaming Pie nemá.Paul si dal na tomto albu hodně záležet, vyšlo dokonce i s DVD.
Moje nejoblíbenější: Fine Line, Jenny Wren, English Tea, Riding to Vanity Fair a Anyway.

[helterskelter]

To album sem si absolutne zamiloval, sice az po nekolika poslecich, ale zato o to silneji, nejlepsi je poslouchat ho v aute, docela me to uvolnuje a ma antistresove a antinasravaci ucinky

Super je Fine line, Promise to you girl, Follow me, ...

[j.babel]

Už je to nějaký pátek, co vyšlo toto album. A teď koukám, že jsem se k němu ještě nijak nevyjádřil (snad někde jako odbočku či srovnání v jiných tématech) - a to ho mám prakticky od okamžiku vydání.
Docela se mi líbil obal - nápis, který se čte z obou stran stejně, je velmi pěkný.
Trochu mě štvou ty různé ochrany proti kopírování - obejít se stejně dá všechno, význam to tedy postrádá a jen to komplikuje život těm, co si album pořídí legálně. Můj přehrávač si s tímhle CDčkem prostě neporadí - musím ho přehrávat v DVD playeru (takže musím díky mému složitému domácímu propojení zapnout o přístroj více).
Teď už ale k albu samotnému. Po předchozích albech z 90. let a přelomu milénia jsem byl plný očekávání a na tohle album vysloveně natěšený. Doteď ale pořád tvrdím to, co od začátku - žádná písnička není sama o sobě vyloženě špatná. Jenže album by mělo oslovit jako celek, něco by ho mělo držet pohromadě. A to tady postrádám. Velmi výrazně. Po výborném otvíráku uplyne pár písniček a deska začne trochu uspávat - což je ale v podstatě jiný výraz pro "nudit". Čtyři z deseti, víc nedávám.

[Park]

Chaos jsem koupil v den vydání a to později i s tím DVD a singlem Fine Line.
V den vydání hráli písně z tohoto alba v obchodě. Pamatuji že hráli hlavně Jenny Wren, není divu je asi nejvíc beatlesácká.
No a teď názor na album každý kdo má LP a DVD brzy zjistí že ať se na album koukáte za jakéhokoliv úhlu vždy spatříte stejný jméno jo a líbí se mi ten zlatý podklad.
Co do obsahu:
dobré jsou Fine Line, How kind of you (vždy si představuji obrazovou vernisáž nevím proč možná kvůli tomu uměleckému bookletu a DVD menu), Jenny Wren, Friends to go, Too much rain to by mohlo stačit protože teprve Anyway a I´ve got only two hands (ta instrumentálka na konci-utajený track) jsou dobré.
Víceméně druhá strana za moc nestojí.

[OHNOTHIMAGEN]

Od Flaming Pie jednoznačně nejlepší Paulův počin; kdyby nebylo nevhodně umístěných (za sebou) This Never Happened Before a Anyway, možná bych řekl i lepší než zmíněné album.

[j.babel]

Tak tentokrát nesouhlasím - ohlédnuto od mého hodnocení Chaos And Creation... je Flaming Pie možná vrcholem tvorby - minimálně jedním z vrcholů. A vrcholy občas nedostižně ční...

[OHNOTHIMAGEN]

Mně se líbilo, co o Flaming Pie napsal Radek Diestler (přesný citát to není, ale znělo to podobně):
Když se žáčkové ve škamnách rvou a mlátí po hlavách, kdo z nich je nejlepší, musí přijít pan učitel a ukázat jim, že na něj pořád ještě nemají.

Já bych řekl, že vrcholy jsou (z desek z posledních let) oba.
Flaming Pie pro turisty, Chaos pro puristy.
U dřívějších alb je to takhle třeba Band on the Run a McCartney II.

[timothy]

Tak teď se do toho vložím. Když jsem si koupil album (mimochodem vřele doporučuji si koupit LP verzi, protože jako booklet jsou tam samostatné čtvrtky Paulových kreseb, jen trochu mě zaráží, že druhá strana začíná A Certain Softness, radši bych tam měl Too Much Rain). Není zas tak pravda, že album nedrží pohromadě. Je totálně smutné. A to je takový, jak to říct, základní poklad, od kterého se odvíjelo i Memory Almust Full. Prostě, Paulovy se podařilo ze zcela nepopulárního stylu vytvořit jedinečné dílo, které bych snad jen přirovnal ke kompování klasických skladatelů, jako Mozart, Smetana atd. Něco jako hudba z Vesmírné odysey, tak mi ta hudba připadá. Takže album je vynikající, snad bych jen How Kind of you vyměnil za Comfort of love z toho singlu. A k albu: Člověk nemůže přijít na to, jak na to ten skladatel přišel, ale tak nějak jak to sleduje a prožívá, tak mu to i něco říká. Prostě z nepopulárního stylu vystavět novou netradiční a nezvyklou muziku, v tom je Paul génius. A jak název chytře zakomponovat do 2 písní (na Flowersu to byla jen jedna píseň), to tu nebylo a jsem za to rád, že to tak Paul udělal. Ke klenotám řadím Fine Line, Friends to go, English tea, Too Much Rain (tolik deště,- tolik pláče- smutné a kytara vyznívá jak déšť), Riding to vanity fair (oceňuji ten ,,přílivový a odlivový zvuk", těžko popsat, prostě nádhera, ze smutku celého alba pak vyčnívá první veselejší vlašťovka, taková prosba, a tou je Follow Me, moc hezký text, kytara, vše.
Následuje kromě titulní jediný rock - Promise to you girl, zní beatlesácky a myslím že vyšel i jako singl.
Následuje This never happened before, kde Paul je zasažen pocitem a prožívá něco co předtím ne, ale i to působí jako otázka (nestalo se to už někdy, jako "nebyl jsem tady už někdy". To pořadí bych neměnil, mě se líbí tak jak je,
Anyway je nádhera sama, vždy mě při ní běhá mráz po zádech, ale takový ten příjemný. A "Mám jen 2 ruce" je docela chytrá píseň, jsem rád, že to takhle tam Paul zakomponoval. A navíc se hezky při tom usíná (viz Švejk: A ať se vám něco hezkého zdá. Třeba to jak jste mi vrátil těch 5 korun. Spěte sladce netvore !")

[Park]

K tomuto albu mám čím dál vřelejší vztah. Odstupem času se mi líbí víc a víc. Poslední dobou mě z tohoto alba hodně bere skladba Follow Me, je to umělecké dílo, stačí to porovnat jak šikovně využili filmaři bonusové DVD alba, kde tato píseň zazní ve filmové ukázce z Glastonbury, ale pokud si pustíte záznam z Glastonbury zjistíte, že hudební podklad na dvd je z alba a ne z koncertu,na koncertu chyběla orchestrální část a píseň má na albu rychlejší tempo-zkoušel jsem si pustit albovou verzi k nepřerušovanému záznamu písně z koncertu a zjistil skutečnost, že na albu je rychlejší protože zvuk k obrazu nepasoval. Asi nejlepší píseň alba je až téměř magická How Kind Of You, tuto skutečnost potvrdily jak Paul tak producent alba. Jo a úvodní singl Fine Line vč. klipu a dvou nealbových písní na stejnojmenném singlu jsou skutečně fajn. Album mě přinutilo si po letech znovu pustit koncertní DVD The Space Within Us a kromě méně známých koncertních písní na Paulově sólovém koncertním tracklistu (např. Fixing a Hole, Please Please Me) mě nejvíc chytly právě ty z Chaosu, na koncertu zpívá z tohoto alba Fine Line, Jenny Wren, English Tea a Follow Me. V bonusech dvd z alba zazní při koncertních zkouškách písně How Kind Of You se zajímavými obrazovými střihy, Friends To Go se zajímavými fotkami i zákulisními záběry. Ten předkoncertní film umístěn též jako bonus mě bere dodnes a stále slyším závěrečné ,, three, two , one " a je zde konec, po kterém začně koncert. Ještě malý dodatek na bonusovém DVD Chaos and Creation In The Backyard uslyšíme, jen krátce, jak měla původně vypadat Riding To Vanity Fair v divoce rychlé hrané na akustickou kytaru a s mnohem rychlejším zpěvem, škoda že záměr nevyšel a musíme se spokojit s unylou verzí a škoda, že Paul ustřihl ty skvělé zvuky z úvodu písně A Certain Softness, které na dvd vidíme a slyšíme. Na konci bonusového DVD uvidíme Paula hrát ,,hidden track-utajený track" I´ve Got Only Two Hands, tento filmový záznam jsem nikde jinde nenašel.